První užití pojmu biedermeier se objevilo v padesátých letech 19. století.
Jde o citaci jména ústřední literární postavy žánrových příběhů pana Gotlieba Biedermeiera od Josepha Victora von Scheffela v mnichovském časopise Fliegende Blätter, veršujícího venkovského učitele, který zosobňoval tehdejší dobu. První příběh vyšel v roce 1848.
Ústup měšťanstva od velkých ideálů k zajištěné životní existenci karikovaly literární postavičky Biedermana a Brumelmeiera (Bodrého a Bručouna), které této době daly označení Biedermeier.
Označení Biedermeier je složeno z německého slova bieder znamenající v překladu něco jako počestný a frekventovaného příjmení Maier. V českém překladu by se tedy postava jmenovala Bohumil Počestný-Novák.
Směrové označení biedermeier nebylo v rámci české literární historie příliš užíváno, objevovalo se pouze okrajově a téměř vymizelo. Pojem biedermeier zůstává dosud ne zcela obsahově vyjasněn a je také ne zcela jednotně užíván. Jeho užití v rámci literární historie původně souvisí s rozvojem německé duchovně orientované literární vědy, která jej převzala z jiných věd o umění. Již od počátku našeho století byl termín užíván v souvislosti s popisem dobového interiérového umění. V dějinách výtvarného umění se objevuje dodnes. Literární historie pojem reflektovala až v třicátých letech 20.století. Označení bylo jazykovědci vnímáno veskrze negativně. Arne Novák ve svých Přehledných dějinách literatury české pokládá za hlavní proud v tomto období romantismus. Biedermeier chápe jako tábor spisovatelů katolických, rub romantické touhy po smyslovém, citovém i myšlenkovém vzrušení, šosáckou zálibu v zápeckém pohodlí, který měl s romantismem společné jedině silné vlastenectví. Oproti tomu však existovaly i světlé výjimky, jakou byl například Vojtěch Jirát (1902-1945). Ten ve svých Portrétech a studiích podává biedermeier jako myšlenkový proud a atmosféru, na kterou romantismus reagoval. Nechtěl ale toto směřování k životní harmonii, ať bylo jakkoli poklidné, směšovat s netečným, idylickým klidem, s jakýmsi blaženým optimismem. Uváděl sice stejné znaky jako Arne Novák, ale vysvětloval je objektivně či veskrze pozitivně. Biedermeier byl tedy podle Jiráta literární tendencí dominantní a nejvíce oblíbenou u veřejnosti, která se v biedermeieru poznávala. Hanlivé pojetí se ještě vystupňovalo v poválečném období, kdy byla literatura biedermeieru popisována přívlastky zaostalá, malicherná a okrajová. Za reprezentativní dílo byla uváděna Česká kuchařka Magdaleny Dobromily Rettigové, tedy text neliterární, zato však dokládající domněle nízkou úroveň a tedy nedůležitou roli biedermeierské literatury. Ve Slovníku literárních směrů a skupin je biedermeier označován jako projev vynucené společenské pasivity, projevující se jako opatrnictví, apolitičnost a bohabojnost. Za typické dílo českého biedermeieru je opět uváděna zmíněná Česká kuchařka Magdaleny Dobromily Rettigové. V nově vydaných pracích už můžeme nalézt relativně objektivní posouzení tohoto období. Například Jaroslava Janáčková v České literatuře od počátků k dnešku popisuje literaturu biedermeieru jako významnou část beletrie, která – polemicky vůči Máchovi – mířila k výchově nevýbojného, obětavého a družného Čecha k jeho ušlechtilé zábavě. Přestože jsou nynější studie objektivnější, stále je z nich cítit podceňování úlohy biedermeieru ve vývoji nejen české literatury, ale i národa samotného. Biedermeier si jistě zaslouží víc než jako většinou jen několikařádkovou zmínku při romantismu.
.JPG)
